1000 Miles Adventure 2017
Den #15 Jak to celé dopadlo

Včera jsem si dal budík tak na čtvrtou. Chtěl jsem do Skalné dorazit co nejdříve. Jenže ráno se ukázalo, že moje vůle není až tak silná. I přes veškeré snahy jsem se nedokázal vyhrabat ze spacáku. Nebyl to ovšem boj proti únavě ale proti zimě.

Ani když jsem spal v pěti stupních v Poráči, nepřišla mi taková strašná kosa. Naprosto bezmocně jsem čekal, až se slunce přehoupne přes kopec a podělí se o tu trochu tepla. Ještě než se mi podařilo zabít tábor, projel kolem mě Martin (113). Spal v teple a už hodinu točil pedály. Popřáli jsme si hodně štěstí. Od té chvíle až do konce závodu jsem žádného mílaře nepotkal.

Lepší nevědět

Do Skalné mi zbývalo 140 kilometrů. Z pohledu celého závodu to mohlo vypadat jako cílová rovinka, ale 140 je 140. Neexistuje žádný fígl jak to obejít, ani si to zkrátit nebo ochcat osud. Všechno jsem musel projet tak, jak jsem to měl vyznačené v GPS navigaci.

Nakonec se mi podařilo vyrazit kousek po šesté. To nebylo až tak zlé.

Prvních pár kilometrů jsem hypnotizoval ukazatel kilometrů, jak se mi po jednom snižuje vzdálenost do cíle. Jenže to bylo utrpení! Klesalo to strašně pomalu! Pořád tam svítilo to obrovské číslo. Tak jsem si jednoduše vypnul v navigaci vzdálenost, vypnul jsem si čas a jel jen tak bez pojmu o čase a prostoru. Uvědomil jsem si jednu věc – ono na tom vlastně nezáleželo. Byl jsem rozhodnutý nespat, dokud do Skalné nedorazím.

Pomalu ale odhodlaně

Začátek byl rozumný. Chvilku jsem jel po širokých cestách a jindy jsem zase bojoval s kalužemi, bahnem a vlhkostí úzkých cest. Jak jsem neustále mžoural do navigace, dostal jsem párkrát mokrou větví přímo do obličeje.

Jako první větší osadu si pamatuju Horu svatého Šebestiána. Nezaujala mě ani tak svou svatostí, jako spíše že polovina obydlí vypadala jako bordel. První zastávka dne proběhla ve vesnici Kovářská, kde jsem doplňoval zásoby. Z Coly se mi už dělalo zle, tak jsem začal jezdit na vodu.

Ještě jsem slyšel vyprávění lehce opilého domorodce, který svému kamarádovy vyprávěl, že jel na kole až do sousední vesnice a že to byl veliký zážitek.

Málem pod stromem

V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že mě čeká Klínovec. Poslední opravdová hora závodu. Nakonec se největším nepřítelem nestalo stoupání, ale nenápadné lesní cestičky. V jednom okamžiku trasa zabočila z hlavní cesty. Viděl jsem širší pěšinu projetou auty, tak jsem myslel, že mám pokračovat tam. Jenže ouha – přes cestu ležela blokáda stromů.

Nejdříve jsem to zkoušel projít. Nohy se mi bořily do větví a do kola se mi zasekávaly trčící klacky. To bylo velmi nebezpečné. Navíc jsem bike nepřenesl přes jediný kmen. Když mě ale zastaví dveře, zkouším to oknem. Nejdříve jsem obcházel zprava. Jenže hradba stromů nikde nekončila, a navíc jsem se vychyloval už hodně z trasy. Zbývalo to zkusit ještě zleva.

Sice to nešlo ani tam, ale nakonec se ukázalo, že se prodírám špatným směrem. Kousek níže jsem objevil docela pohodlnou pěšinu. Když pak kolem začaly padat stromy, byl jsem rád, že jsem se dál mezi lesníky nedostal.

„Bikerův ráj“

Klínovec musí být bikerův ráj, protože se tu proháněli cyklisti v rychlých singletracích. Přemýšlel jsem, jestli ty kola tlačí nahoru jako já nebo se nechávají něčím vyvážet. Zároveň jsem se obával, že až budu opět mířit dolů, bude to hodně technickými cestami.

Nahoře jsem měl podle navigace objet rozhlednu. Takové vítězné kolečko. Příliš jsem se tam nezdržoval a pokračoval dál. Chvilku to bylo po rychlé silnici, ale pak trasa odbočila na obávané technické úseky, které rozhodně netrpěly nedostatkem bláta. Vypadalo to, jako by ho tam někdo pumpoval.

Božím Darem jsem jenom projel. Jednak jsem nic nepotřeboval a jednak vypadal jako obyčejné, komerční doupě. Dál už se jelo po dobrých cestách, a jak jsem si matně vybavoval výškový profil, už jsem nečekal nějaký obří kopec.

Znovuzrození

O půl šesté jsem dorazil do Kraslic. V tu chvíli jsem nevěděl, co to znamená. Když jsem si zobrazil počet kilometrů do Skalné, bylo tam už jen 36! Nemohl jsem tomu uvěřit, jak rychle to uteklo. Nakoupil jsem si poslední svačinu a plný energie jsem pokračoval.

Za Kraslicemi byl obrovský kopec po louce, ale já si vůbec nestěžoval! Šel jsem ho docela svižným tempem a ani jednou jsem nemusel odpočívat. Když už nebyl sklon tak strmý, dokonce jsem to jel – po té louce a ono to šlo! Já si to užíval. Celé tělo mě přestalo bolet. Teď už mě nic nemohlo zastavit! Kdyby mi to takhle jelo celou trasu…

Skalnou jsem viděl za každou zatáčkou, za každým kopečkem, za každou kaluží. Kilometry mizely jako splašené. Brzo jich bylo méně než 20, pak méně než 10. Asi posledním podrazáckým úsekem byla nedostavěná cesta, kde mi kolo poskakovalo po kamenech a bál jsem se, aby se mi nerozpadlo. Ale jak jsem psal, už jsem si všechno užíval, i kopečky, i louky. Jelo mi to všude.

Cíl

Asi 5 kilometrů před Skalnou mi došly jako na potvoru baterie v navigaci. Naposledy jsem je vyměnil a zjistil jsem, že jsem ohnul krytku GPSky, takže netěsnila. Ještě že nepršelo.

Míjel jsem poslední lesní cestičky a bláto projížděl s nově nalezenou jistotou. A najednou už to byly jen stovky metrů a já dorazil do Skalné. Naposledy jsem kolo bral do rukou a nesl ze schodů. Úplně poslední odbočku jsem minul a musel jsem se vracet. A pak jsem projel tím nejdivnějším cílem, co stál v 180° zatáčce. Měl jsem za sebou přes 1600 kilometrů a za obloukem panovalo ticho.

Dal jsem nenápadně najevo, že jsem dorazil a ještě několikrát jsem musel obloukem projet, aby byl ten jeden okamžik zvěčněn. I s Honzou Kopkou jsem si rukou třásl velmi dlouho, než byla fotografka spokojená. A hned mě poslali do hospody, ať se tam najím.

Výsledný čas byl 14 dní, 5 hodin a 55 minut.

Další výprava?

Byl jsem opět na cestě, ale tentokrát jsem neměl navigaci, takže jsem netušil, kam jedu. Popis jsem dostal, ale můj mozek ho nedokázal dostatečně vstřebat. Naštěstí jsem potkal Martina (113), který dorazil asi hodinu přede mnou, s manželkou a ti mě na kouzelné místo s jídlem znavigovali. Když jsem tam dorazil, kuchař mi oznámil, že už nevaří a já musel dál.

Zkusil jsem další hospodu. Kolo nechal venku jen tak, nezamknuté, a vřítil se dovnitř. Nejdřív se moc netvářili, že by měli něco teplého, ale pak se pak číšník smiloval, že mi v kuchyni urobí řízek. Za chvíli mi ho přinesl a byl přes celý talíř! Najedl jsem se dosyta.

Když z hospody odcházel párek podezřelých spoluobčanů, bál jsem se o svoje kolo. Bral jsem to jako znamení. Pokud nebude, skončí moje krátká cyklistická kariéra. Dojedl jsem, zaplatil, vyšel před hospodu a …

…kolo tam bylo…

Diagnóza Mílař, dokument z ročníku 2017