Před kostelem jsem se vyspal dobře. Faráře na mě nikdo neposlal a možná to nakonec ani nebyl dům boží, ale jen škola. Byl bych však přísahal, že jsem tam večer slyšel chorál. Ráno jsem nenápadně otevřel vrátka a vyplížit se pryč. Čekala mě sice spousta stoupání v Nízkých Tatrách, ale cítil jsem se dobře. Ještě jsem nevěděl, co mě čeká…

Asi by to ani nebyly ty pravé míle, kdyby se neposralo, co mohlo a cesta by probíhala jako po másle (i když to by se na kole hodně šmikalo). Vítězství je cenné právě tehdy, když je vybojované navzdory osudu. A vlastně všechny ty nejlepší zážitky mám ze situací, kdy jsem musel překonat ty největší překážky. Tři dny jsem jel prakticky bez problémů a teprve teď mi měl osud vystavit účtenku.

Dosud flegmatikem

Ráno jsem vyrazil ještě před šestou. Pokračoval jsem po úbočí kopců a sledoval stáda krav s mohutnými zvonci. Přesně ty jsem potřeboval proti medvědům. Moje mini-rolničky mi přišly neúčinné.

Poslední vesničkou před horami jsou Liptovské Klačany. Zkusil jsem obchod, ale kvůli státnímu svátku měli zavřeno. Nabral jsem vodu v potoce a do lahví hodil dezinfekční tablety. Hlavně že bude co pít. Předjelo mě pár závodníků. Neúnavně jsem indiánskou cyklistikou stoupal vzhůru. Cesta byla celkem dobrá, ale slunko se do mě začalo opírat.

Když jsem se vyšplhal nahoru, vyklepal jsem z přilby pot a oddechl si, že první dnešní vrchol byl zdolán. Započal jsem klesání, ale kolo se mi chovalo nepředvídatelně. Sesedl jsem, abych zjistil, co to má jako být. Přední duše byla píchlá. Zabědoval jsem. Nenadával jsem, bědoval jsem.

Defekty na duši mívám zásadně jen na mílích, asi trénuju v moc snadném terénu. Nechtěl jsem lepit, tak jsem jen dával náhradní. Vezl jsem jen jednu. Plánoval jsem se stavit v servisu a doplnit zásoby. Starou duši jsem si nechal – pro všechny případy. Od té chvíle mě pronásledovala temná myšlenka, že mám díru i na plášti a že píchnu znovu. Co mi ovšem zbývalo jiného, než prostě pokračovat?

Piruetka

Aby toho nebylo málo, za pět minut jsem se ocitl na zemi. Vůbec netuším, jak se to stalo. Jedu si svým hlemýždím tempem, najednou letím vzduchem a kolo se mnou. Nikdy ani nechápu, jak funguje mechanika padání, a kterak minimalizovat zranění. Moje podvědomí si poradilo samo. Zvedl jsem kolo, z řídítek trčel dlouhý klacek. Zamyšleně jsem ho odhodil z cesty. Ohledal jsem bike, zdál se být v pořádku. Ohledal jsem sebe – z kolena tekla červená, ale nic strašného.

Obě události se odehrály s krátkým odstupem. Mohly to být bezvýznamné epizody mého putování, ale jak se později ukázalo, ovlivnily mě na několik dní dopředu. V tu chvíli jsem to ještě netušil a tak jsem zdravý, i když trochu potlučený, pokračoval dál.

Úsek, který prochází Nízkými Tatrami, mám rád, takže jsem si ho nechtěl kazit. Dole se cesta napojila na asfaltku, takovou horskou dálnici, po které jsem stoupal pohodovým tempem. Trať se tam nedrží dlouho, takže jsem se brzo ocitl v lese.

Neskutečnej kopec

A post shared by Fitness data freak (@fitdatafreak) on

Nevím proč, ale i minule jsem měl v tomto místě vítr z medvědů. Letos určitě menší, ale ten pocit nejistoty ve mně stále rezonoval a občas jsem pro jistotu cinknul zvonkem. Byl jsem rád za ty nerovné cesty, protože jen na nich rolničky příjemně cinkaly.

Nahoře jsem se musel několikrát vyhýbat traktoru, který mi s řetězy krásně vyšperkoval cestu. Těžba dřeva tu probíhá intenzivně a zvuky motorových pil ničily ticho lesa. A pak už jsem jen tlačil a tlačil, dokud jsem to nedotáhl až nahoru na nějaké sedlo.

A … zase dolů. Sjezd byl hodně prudký, po trávě a brzdy dostávaly těžce zabrat. Byl jsem rád, když se trasa napojila na nějakou rozumnější cestu, ale nedá se říct, že bych pustil ruce z pák. A v momentě, kdy se šotolina změnila v asfaltku, jsem musel odbočit.

Kopce, hory a tak

Zase louka, zase kopec a v mých očích snad ještě prudší než ten předchozí. Snažil jsem se vyhýbat nepříjemnému slunku a odpočíval hlavně ve stínu. Bylo ho jako šafránu… V následujících lesních sjezdech jsem zase pošimral brzdy. Za zvuku závěrky jsem podlézal spadlý strom. Konečně jsem se napojil na silničku, která vedla do Liptovské osady.

(cc Anna Kopková)

Posted by Michal Ozogán on Wednesday, July 19, 2017

(cc Anna Kopková)

Posted by Michal Ozogán on Wednesday, July 19, 2017

Nejelo to, fakt že ne

Nejhorší bylo, když jsem vjel na nějakou asfaltku a ono mi to prostě nejelo. Tehdy jsem byl totálně odrovnaný a sžírala mě pochybnost, jestli vůbec dám Križnou.

Obchod byl zavřený, ale hned vedle stálo cosi s poetickým názvem „Obchod u Matušáka“, kde jsem něco málo nakoupil. Výběr byl velmi skromný. Doufal jsem, že narazím ještě na něco. Cesta ale ubíhala neskutečně pomalu, šlapal jsem, co se dalo, ale to kolo prostě ne a ne jet! Musel jsem být opět na pokraji svých sil.

Zbytek zásob jsem doplnil ve Vyšší Revúci. Paní měla jeden rohlík, tak jsem ho koupil. Jeden mílař (jméno nevím, ale měl růžový dres) se tu ještě občerstvoval, ale můj popis Križné ho asi vyděsil, tak rychle upaloval dál. I já se chystal zdolat nejvyšší bod na trase, ale ještě jsem chtěl provést rychlou obhlídku bicyklu. Od sjezdů z posledního vrcholu mi vydával nepříjemné, vysoké tóny.

Celé moje kolo vrzalo už od druhého dne, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. To mi dělalo běžně, a dokud jede, co se budu strachovat. Když se ale do orchestru přidal nový zvuk, radši jsem ho prověřil. Roztočil jsem zadní kolo a to se během okamžiku zcela zastavilo. Jeden píst se mi zaseknul a destička neustále dřela o kotouč. Tak proto mi to pořád nejelo! A já myslel, že už jen nemůžu.

Procházka

Když jsem poštěloval brzdy, pokračoval jsem hore, hore a hore. Musel jsem stoupat do výšky 1574 metrů nad mořem. Nestěžoval jsem si. Mám Križnou rád, protože je pořád jen nahoru. Není to takové do kopce, z kopce, do kopce, z kopce, opakujte do zešílení… Vidím svůj cíl a až ho zdolám, můžu zase dolů. Na úbočích jsem hledal další závodníky, ale neviděl jsem ani živáčka.

Dva roky zpět jsem to na vrchol tlačil v přívalovém dešti a štiplavém větru. Na sobě jsem měl tričko a kraťasy. Tento rok jsem byl připravenější, ale nic jsem nepotřeboval, protože bylo krásně. Akorát jsem nedokázal pochopit, jak jsem tehdy přežil. Musel jsem tlačit kolo ve strašných podmínkách a kvůli husté mlze jsem ani neviděl, jak to mám ještě daleko. Možná to byla výhoda. Pět minut jsem si vychutnával výhled a pak razil dál.

Přišlo mi, že tam musí být nějaké zvláštní magnetické pole, protože mi kolo jelo samo i do kopců. Před Královou studnou jsem odeslal povinnou SMS s polohou, kde jsem a potkal kameramana Jardu, který zvěčňoval zubožené mílaře.

Změny mě zaskočily

Razil jsem to dolů, sjezd byl za odměnu. Vedle cesty spravoval kolo Peter (96). Zeptal jsem se, jestli něco nepotřebuje. Zavrtěl hlavou. Až později jsem se dozvěděl, že je z Německa a nic mi nerozuměl. Jarda už žhavil kameru, ale zavazelo mu auto, které kolem na potvoru projelo. Obětavě jsem se nabídl, že vyjdu trochu nahoru a projedu znovu…

Jel jsem a jel, sám se sebou spokojený, a najednou trasa zmizela, zrada! Tady žádná odbočka být neměla. Později jsem kontroloval, že před dvěma roky se opravdu jelo jinak. Vedlo mě to na nejezditelnou červenou značku, kde jsem kolo jen stěží převaloval přes překážky. Naštěstí mě to brzo vrátilo na širokou cestu.

Po chvíli jsem se ocitl na hlavní silnici, kde jsem opět a naposled potkal kameramana Jardu. Začal jsem mít problém se zákazem noční jízdy. Minule končil zde, ale tento rok byl posunutý. Spěchal jsem dál. Kotouč mi zase trochu drhnul, ale nebyl čas s tím něco dělat. Zákaz jsem stihl s rezervou 15 minut.

Na kopci jsem vyměnil desky, jedna strana totálně ojetá. Doufal jsem, že to bude držet a užíval jsem si sjezd do Turčanských Teplic. Servisy měly bohužel už zavřeno (stejně jako obchody), takže jsem nemohl koupit náhradní duši a na ranní otvíračku jsem čekat nechtěl. Jen jsem se nasvačil a pokračoval dál.

Voda tě dohoní

Pár kilometrů za Teplicemi jsem si všiml, že všude okolo mě jsou bouřky a já si spokojeně jedu v oku hurikánu. Přemýšlel jsem, že skončím v poslední vesnici před kopci. Začalo ale trochu kapat, tak jsem urychleně hledal přístřeší. Stala se jím ne příliš luxusní autobusová zastávka. Měla ale střechu, tak nebylo co řešit.

Když už jsem se chystal spát, dorazil Peter (96). Pod Križnou si provizorně spravil zadní kolo a další den plánoval dorazit do servisu. Ještě jsem z něj vypáčil, že na tisíc mil přijel z Frankfurtu do Prahy na kole a měl to cirka tisíc kilometrů. Asi chtěl vysedět zadek…

A taky spal v hamaku, báječná věc, příště musím brát taky. Nevím, jak to dokázal, ale během své cesty psal blog. Mně psaní o tisíci mílích potrvá déle, než jejich ujetí…

Usínali jsme s poslední poznámkou, že spaní při bouřce v plechové zastávce možná nebyl úplně světový nápad…

Statistika dne:

  • Najeto: 101 kilometrů
  • Stoupání: 2 934 metrů
  • Doba pohybu: 13 hodin, 57 minut
  • Průměrná rychlost pochybu: 6.8 km/h
  • Průměrný tep: 111
  • Spáleno kalorií: 7 814 kcal
  • Spánek: 6h a 24min

Endomondo Zobrazit akvivitu