Po půlmaratonu jsem byl tak zničený, že jsem další měsíc neuběhl více tři kilometry. To je myslím ideální příležitost dát si svůj první maraton. Ono totiž když si na něj někdo natrénuje, tak to umí uběhnout každej. To je hrozně snadné. Ale vstát, říct si, no to se nějak podá a jít na to, to je větší vzrůšo. Jen jedna malá rada: nedělej to.

Grupa K

Statečně jsem se postavil někam do zadní štace, kde jsem vyčkával na start. Bum, prásk a už stačilo jen doběhnout na začátek a rozeběhnout závod. První kilometr byla fakt pohoda. Takové maratonské dětství. Pak jsem se dostal do spirály tzv. „rušičky bolesti“. Nejdříve mě bolel pravý kotník, pak se mi ale udělal na levá noze puchýř, který to vyrušil a zas tu novou, puchýřovou bolest vyrušil další puchýř na pravé noze. Téměř dokonalá souměrnost. A od 15 kilometru už mě bolelo prostě všechno, takže to bylo úplně jedno.

Docela mě těšilo, že po většinu závodu jsem potkával známé tváře. Teda ne že bych je znal nějak dobře či blízce, ale pamatoval jsem si je od začátku až do slastného konce. Byl tu pán celý v bílém, pan čáp, korejský pár a slečna v růžovém, kterou jsem opakovaně předbíhal, protože měla malý močáček a neustále stála frontu u záchodů.

Málem na dlažbě

Do půlky jsem se dostal z posledních sil. Musel jsem se dívat, jak proti mě běží lidé, co už mají o nějakých deset kilometrů více. Hrozně depresivní. Ale běžel jsem dál. Občerstvovačku za občerstvovačkou. Kilometr za kilometrem. Snažil jsem se jakýmkoliv způsobem přinutit ty končetiny dole, aby posunuly hořejšek o těch 42 kilometrů. Pomeranče pomohly. Bůh jim žehnej.

V posledním úseku jsem to vzal pěkně z vostra a zaběhl téměř nejrychlější kilometr z celého závodu. Ani nemusím říkat, že jsem to dělat neměl, protože pár set metrů před cílem to se mnou málem seklo. Ale tak aspoň jsem díky tomu předběhl kapitána Ameriku (který byl myslím s Japonska nebo něčeho takového).

Ach domove, sladký domove

Dali mi medaily i tašku (čas kousek nad 5h). Musím říct, že doplazit se k dalšímu občerstvení byl docela oříšek, cesta vedla přes pěkně dlouhou uličku. A najít hlavní zázemí další ořech. Had běžců byl v době mého doběhnutí velmi řídký a nebylo jasné kudy. A dorazit domů to už byl ořešák. Naštěstí metro bylo docela volné. Nicméně při posledním závodě jsem koketoval s myšlenkou nového zasedacího pořádku – nejdříve si sedají maratonci, poté těhotné ženy, důchodci a nakonec zbytek.

Až doma jsem zjistil, proč mě ta medaile tak škrábe na krku. Byl jsem spálený. A učení francouzštiny mi pak stěžovala spálená kůže nebo svalová horečka nebo obojí dohromady. Ale tak žiju. Ještě chvíli. Ale na maraton mě už nikdo nedostane. Kéž bych mohl chodit…