Koupil jsem si kolo. No dobře, není to tak úplně novinka, protože mi v mém skromném pokojíčku smrdí už od dubna. Čím dál více už ale smrdíme spolu a venku. Ohrožujeme malé, neopatrné děti a bruslaře na dráze, kteří nic netuší o nebezpečí, které za nimi sviští. A co mě vůbec vedlo k tomu, abych opustil běžecké podrážky? Tisíc mil, je to těch zas*** tisíc mil.

Těch tisíc mil, těch…

River #bike, it was easy to get in #vltava

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Ke kolu mě to táhlo odjakživa. Měl jsem na něm rád to, že prostě jede za minimálního použití síly. Že tam, kde se ubozí chodci plazí a plazí a plazí po nekonečné rovině, já svištím jako o závod. Pravda, že do kopce to je někdy vopruz, ale tam, kde je kopec, musí být brzo i zkopec. Avšak je v tom stále cosi podivného vyrazit na 1000 mil dlouhý závod a koupit do kolo dva měsíce dopředu.

Už ostatně vznikly i sázky, na které vzdálenosti zařvu. Asi nejméně lichotivý odhad mi dává 300km. Proti osudu ale já bojuju často, takže minimálně těch 301 dám, aby se neřeklo.

Sláva budiž Bendrovi

Before big ride…

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Není to se mnou ale až taková tragédie (doufám), dělám totiž pokroky. Není tomu pár let, co jsem umíral po 20 kilometrech. Možná to je v nohách, možná to je v kolu, ale poměrně krátce jsem začal kosit vzdálenosti po sto kilometrech jako by se nechumelilo. Nejvíc mám za víkend 250, což je sice krásné, ale zas na druhou stranu jsem byl malý krůček od sebezničení. Kéž bych měl ten slavný, Bendrův plechový zadek.

Radši nebudu vyprávět o tom, jak jsem se amatérsky rozlámal na chodníku, nebo jak jsem si jednou zapomenul vzít dostatek vody a divil se, že jsem tak dehydrovaný. V tu chvíli jsem si myslel, že to na 80. kilometru zabalím, prostě si tam lehnu někam do křoví a stane se ze mně poustevník. Ale tyhle chyby už jsem vychytal. Už mi zbývá jen návod jak přenocovat v lese a jak utéct medvědovi. A pokud mi z kola něco upadne, pokusím se to přilepit zpátky silou vlastní vůle.

Příliš málo času

Máchovo jezero

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Je to ale skvělý pocit, jet tak daleko a uvědomit si tu vzdálenost a zároveň tu blízkost. Konečně mohu jednoduše navštívit hrady, ke kterým bych se jinak musel trmácet českými drahami. A nikdo! Nikdo, se nechce trmácet s českými drahami. Bude to ještě sranda. Ale závod začíná už 4. července a to už taková sranda nebude. No, nebo bude až mě uvidíte.

A aby toho nebylo dost, už dokonce bruslím. Pokud na Letné potkáte potácejícího amatéra, jak se marně snaží udržet rovnováhu a jak si na něj lidé ukazují prstem, je dost pravděpodobné, že to budu já.