Fitness Data Freak
Michal Ozogán

Z Prahy k pobřeží Baltského moře #2

Z Prahy k pobřeží Baltského moře #2

Druhá část povídání o mojí cyklistické pouti na sever k Baltskému moři. Už jsem se naučil, že většina lidí mi nerozumí a osvěžoval jsem si ein, cvaj, draj ze školních let. V závěru mojí cesty se ukázalo, že jedna výzva je dostat se na místo a druhá výzva dostat se i zpátky.

Ráno jsem sbalil stan. To byla ta jednodušší část, dolů šel poměrně rychle. Měl jsem už světlo, protože mi selhal budík a vstával jsem dávno po východu slunce. Na poprvé se mi tak podařilo porušit hned první pravidlo „wild“ kempování – opustit tábor za svítání.

Most před Ondru

Opravdovou výzvou nebylo složit pár tyčí a kolíků, ale nasoukat všechno zpátky do cyklistických brašen. Nemohl jsem plýtvat ani kousíčkem místa, protože vybavení se mi tam vešlo tak akorát. A co bylo nejhorší – v jedné tašce se mi rozsypaly buráky, takže jsem je musel pokoutně vybírat.

Tělo jsem měl ztuhlé po včerejších dvou stech kilometrech. Nohy se startovaly postupně a chvíli trvalo, než jsem nabral potřebné otáčky.

Rychle jsem se dostal do německého Gubenu respektive polského Gubinu. Ráno město pospávalo. Potkal jsem jen pár ospalých školáků. Cestou jsem míjel zbořené mosty přes Ondru, nejspíše z dob, kdy ještě bylo na obou stranách Německo. V řece stály jen pilíře jako osamělí solitéři a vzpomínaly na staré časy.

Sonnencreme!

Povodňový val mě dovedl k městu Neuzelle, kde byla stezka Odra-Nisa dočasně uzavřena. Překvapilo mě, že objízdná trasa byla v celé své délce vyznačena. Někde sice trochu zmateně, takže jsem kontroloval podle mapy a občas si zajel, ale snaha dobrá.

Cesta se nevyhýbala velkým silnicím s hustým provozem, ale u každé vedla souběžná asfaltka pro kola. I většina chodníků ve městech a na vesnicích byla legalizovaná pro cyklisty, takže přátelštější atmosféru bych si těžko dokázal představit.

Dojel jsem do města Eisenhüttenstadt, kde jsme obdivoval zrezlá nákladní mola pro lodě, ale zastavil jsem se až v Zistersdorfu pro svačinu. Tam mě potkalo štěstí v neštěstí. Vybalil jsem úplně všechny brašny, abych našel opalovací krém, ale nikde nebyl! Nechal jsem ho ve stanu? Ve spacáku? Doma? Kdybych jel bez něj, zrudl bych jako paprika. Na to že byl podzim pěkně pálilo.

A aby to nebylo dost, spadlo na mě vlastní kolo. Moje první a jediné zranění z celého výletu symbolizoval otisk převodníků na stehně.

Naštěstí byl obchod celkem vybavený, takže jsem si do něj ještě skočil pro sonnencreme a mohl pokračovat beze strachu ze změny barvy kůže.

Značení Odra-Nisa

Už dávno jsem se nedržel původní plánované trasy a nemohl jsem sledovat čáru v navigaci. Na cestu jsem si pořídil odolnou jednotku od Garminu – GPSMAP 64st vybavenou Bluetooth konektivitou. Tak nějak jsem předpokládal, že si budu moct nahrávat trasy i přes telefon. Šeredně jsem se přepočítal. Všechny tyhle navigace i přes veškeré pozlátko stále žijí v době kabelové.

Nakonec jsem byl odkázal na starou dobrou metodu z minulého století – díval jsem se na směrované tabule. Metody našich předků fungují i dnes.

Polská vibrační terapie

Ve Frankfurtu nad Odrou jsem se rozhodl ještě jednou zkusit cestu Polskem. Proto jsem po mostě odbočil do Słubice, kam asi chodili bohatí Němci kupovat cigarety. Taková malá oáza hříchu se svítícími nápisy.

Cesta mě opět zavedla na protipovodňový val. Tentokrát tam nebyl asfalt, ale dlažba, která se postupně změnila v šotolinu. Já bych takovou alternativní cestu ocenil, ale tohle nebylo místo pro kola! Tuhle šotolinu zmasírovala těžká technika, takže jsem se zhruba 25 kilometrů třásl jako ratlík.

A co bylo nejhorší, na konci mě čekal asi kilometrový úsek po velmi rušné silnici, kde svištěla auta i náklaďáky a krajnice nabývala spíše virtuální podoby. Podle mapy tam vedla cyklotrasa, ale chyběla tam poznámka, že je to jen pro odvážné nebo šílené.

Dojel jsem až k benzínce, kde jsem si za dal to utrpení zmrzku. Projel jsem starým Kostřínem, který sloužil jako obraná bašta nacistů před Rudou armádou a podle toho to tam vypadalo. Tyhle věci se dozvídám až zpětně, jak si procházím trasu a vzpomínám, co mě zaujalo.

Obchody jim jdou dobře

Opět mě čekaly kilometry na povodňovém valu. Stavil jsem se ve Velkém Neuendorfu, kde jsem navštívil místní hybrid mezi hospodou a obchůdkem. Ceny byly víc než pražské, takže jsem se cítil více než doma. Za velkou kolu jsem dal tři eura.

Šnicl

Zjistil jsem, že když jsem unavený dobrodruh, cena pro mě nehraje žádnou roli. Na tom by se dala postavit marketingová strategie… Takže jsem si dal dvě velké koly, a ještě šnicl s bramborovým salátem. Odjížděl jsem plný, spokojený a o poznání chudší. O kolik jsem radši ani nepočítal.

Odbočil jsem z cyklostezky a zamířil trochu do vnitrozemí. Viděl jsem zoo s divokými prasaty! Jenže se už stmívalo, tak jsem stihl dojet k městečku Lunow, kde jsem našel turistické odpočívadlo… no našel… viděl jsem ho na mapě…

Tu noc jsem nestavěl stan a jen jsem si vlezl do spacáku a bivakovacího pytle. Noc nezačala nejlépe. Nejdříve mě rušilo auto, které stálo na parkovišti asi půl hodiny a řidič tam měl asi cigár pauzu. Hned po něm vyjel na pole traktor, jehož majitel se rozhodl orat za svitu reflektorů. Nakonec ale všechno utichlo a já se mohl pořádně vyspat.

Národní park Odra

Mapa objízdné trasy

Ráno mě přivítala mlha a chlad. Projížděl jsem skrz národní park Unteres Odertal a díval se na okolní bažiny. Míjel jsem ovce, které ještě pospávaly po včerejší žranici. Na druhém břehu Odry se rozsvěcela městečka.

V dalším postupu mě krátce zastavila objízdná trasa, tentokrát vyznačená i s mapou. Úžasné! V našich končinách by se z toho přístupu mohli poučit.

Pátá kolona

Objížďka vedla horšími cestami a já si začal uvědomovat, že mě mé nebohé pozadí nepříjemně bolí. Tenhle rok jsem ho moc nevyseděl, a tak bylo s tou náloží kilometrů velmi nespokojené. Ba co víc, hlasitě protestovalo. Troufl bych si říct, že to ostatním částem těla kazilo.

Uvažoval jsem, že nedojedu na původně plánovanou Rujánu, ale zkompletuji si pouze trasu Ondra-Nisa-Baltské moře.

S koncem národního parku jsem se definitivně oddělil od povodňového valu a německým vnitrozemím pokračoval na sever. Míjel jsem větrné elektrárny a bojoval s protivětrem. Někde u zámku Penkun jsem si musel dát dlouhou pauzu, protože jsem se cítil notně opotřebený a neustále jsem se vrtěl, abych našel nějakou, alespoň trochu pohodlnou polohu.

V Löcknitzu jsem se vysypal do písku. Byl jsem naštvaný, špinavý a unavený. Nebavilo mě to. I když vím, že na dlouhých cestách jde nálada nahoru a dolů, v tu chvíli jsem se dokázal soustředit jen na to, že jsem dole. Otlačená zadnice bolí v jakékoliv náladě. Definitivně jsem se rozhodl Rujánu přeskočit, ale i tak mi zbývalo do konce přes 100 kilometrů.

Projel jsem vcelku poklidně vesnicemi a lesy až ke Štětínskému zálivu. Ten představoval poslední překážku, která mě oddělovala od moře. Musel jsem ho objet.

Improvizace a plánování

Den jsem zakončil úžasným singletrackem v lese, který jsem považoval za karmickou odpověď na moje útrapy. Nálada se mi znatelně zvedla. Ustlal jsem si na odpočívadle vedle parkoviště. Před větrem mě chránily stromy.

Jediný problém mého útočiště představoval slabý mobilní signál. Už se mi stýskalo po domově a chtěl jsem už další den naskočit na vlak. Jenže poslední spoj mi jel už ve 13.30 z Anklamu. Cestu k moři by mi mohl výrazně ulehčit přívoz (přes který jsem měl ostatně původně plánovanou trasu), ale ten fungoval jen od 11 do 15 hodin a v pochybných intervalech. Se slabým internetem jsem se pokoušel najít takovou trasu, která by mi umožnila nejen vidět to slavné moře, ale zároveň se v ten samý den vydat vlakem domů.

Jídlo

Šlo o závod s časem, takže jsem ráno vstával opravdu brzy, abych ho měl na své straně. Když jsem vyrážel, byla pořád temná noc a já už pár dni nemohl uvést svoji čelovku k životu. Jel jsem pomalu a potmě – sami to rozhodně nezkoušejte. Jediný důkaz o mojí existenci představovalo červené blikající světlo.

Cesta naštěstí ubíhala rychle. Moc jsem se nezastavoval. Anklam jsem jel projel a vydal se přes most na ostrov. U zábradlí nahazovali rybáři udice.

Už to byl jen kousek. Energii jsem získával z gumových medvídků, kteří mi poskakovaly na řídítkách.

Úplně poslední úsek mojí cesty se jmenoval Baltské kopce – to mi museli udělat naschvál! Nešlo ale o nic hrozného. I bez tlačení jsem se ale dostal nahoru a chvíli na to sešupem i do mé finální destinace.

Tak jsem tam dorazil a chtěl jsem domů

Na úplném konci mě mrzelo, že jsem neviděl žádnou ceduli: „Tak jste tady, dokázali jste to.“ Cyklotrasa Odra-Nisa se prostě ztratila a proměnila v lokální cesty. Takže jsem akorát zamířil na pláž, kterou zrovna zametal nějaký traktor. Šáhl jsem si na moře, ale nevypadalo úplně vábně, takže jsem do něj nelezl. V dálce jsem viděl Dánsko nebo Švédsko? Nějaká země tam byla!

Baltské moře

Umyl jsem se a chvilku se flákal po promenádě. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že jsem tu jel zbytečně. Pět dní jsem se trmácel jen abych zase jel domů? Jenže cíl přece není tak důležitý. To hlavní je cesta a tu jsem si užil se svým všudy.

Na nádraží jsem dorazil s předstihem, protože jsem cítil problémy. A opravdu! Slečna za okýnkem, co se s angličtinou příliš nekamarádila, řekla, že dnes se s kolem z Berlína do Prahy nedostanu. Touha po domově zesílila! Nikdy se nespoléhejte, že ve vlacích s povinnou rezervací na vás zbude místo.

Dostal jsem se pod tlak, protože mě omezoval čas a bylo třeba rychle najít náhradní řešení. Později jsem si našel, že Flixbus by mě svezl přímo z Heringsdorfu až do Prahy i s kolem. Po bitvě je ale každý generál…

Kolo v německém vlaku

V tu chvíli jsem našel jedinou možnost – koupil jsem si lístek do Žitavy, že přespím u rodičů a další den budu pokračovat do Prahy. Užil jsem si asi 4 přestupy. Německé vlaky jsou sice na kola velmi dobře vybavené, ale chce jimi jezdit hrozně moc lidí. Neustále jsem se mačkal a když jsem seděl, tak většinou na zemi.

Z nádraží domů jsem to měl asi kilometr. Poprvé mě cestou zastihl déšť. Na počasí jsem si stěžoval nemohl. I karma stála na mojí straně a nepřipravila mi žádné technické potíže.

Mapu, kudy jsem poslední tři dny jel, najdete na Endomondu, Endomondu a Endomondu.


Děkuji za zapůjčení stanu MSR Elixir 2, který mi poskytl outdoor obchod Affekt.cz.


V sérii „Baltské moře“

Komentáře
  1. LAURA

    LAURA: Kdy zase kam vyrazis? Hltam totiz Tve psani 🙂

    1. Michal Ozogán

      Michal Ozogán: No … to je otázka. Příští léto se určitě někam vydám, ale jakékoliv předchozí podniky jsou zatím ve hvězdách. Ale jsem rád, že se ti moje články líbí 🙂

Přidejte svůj komentář

 


Nepřehlédněte Jak selhávám u sportů, kde potřebuji balanc

Jak selhávám u sportů, kde potřebuji balanc

Ačkoliv postupně zkouším nové sporty, tak některé bych měl přece jednom vynechávat. Vzhledem k nedostatku balančního systému v mém těle hrozí velké riziko, že se překulím a něco ošklivého se stane. Brusle a longboard = moje zhouba.

Zobrazit →

Prague Night Run 2016

Prague Night Run 2016

Deseti kilometrový Night Run na Letné byl spíše odpočinkovým závodem, protože jsem nijak zvlášť netrénoval a nemohl tak pokořit žádný svůj rekord. Navíc ve tmě nejde ani tak o rychlost jako o atmosféru. Ono by se taky mohlo stát, že bych hodil placáka na dost nepříjemném povrchu.

Zobrazit →


Sledujte mě

Odebírejte nové články

Sledujte mě
Nenechte si ujít nové články