1000 Miles Adventure 2015
Den #1 Jak to všechno začalo

This post is available in English.

Ten čas utekl jako voda. Sotva jsem se na závod 1000 Miles Adventure zaregistroval a zaplatil pěknou pálku za startovné, už jsem finišoval s posledními přípravami. Dobře, byla to víc jak půlka roku, ale jistě dobře víš, jak může být tok času ošidný. Kolo jsem si koupil někdy na konci dubna a velmi rychle jsem se s ním musel naučit zacházet. Nějaké kotoučové brzdy, hydraulika či odpružená vidlice byly pro mě stejně blízké jako pizza pro konzervativního aborigince. A moje snahy se o kolo správně starat byly spíše k smíchu než k užitku.

Nicméně pokroky jsem přece jen dělal - 17. května jsem poprvé v životě ujel přes 100 kilometrů. Povětšinou po krásné silnici. Nějakého obtížného terénu tam bylo minimum. Když jsem poprvé dal cirka 250 kilometrů během dvou dnů, zjistil jsem, že už nejsem schopný se posadit na kolo a jelikož do startu zbýval sotva měsíc, byl jsem ve velkém trablu.

Poslední chvíle, nejlepší chvíle

Nastalo zoufalé zkupování cyklistického vybavení a oblečení. Doslova na poslední chvíli. Například takové boty jsem prubnul jenom jednou a větrovku jsem poprvé oblékl až přímo na závodě. Prostě jsem to všechno udělal tak, jak se to dělat nemá. Jak jsem něco sháněl ještě v den odjezdu, nebudu radši rozebírat.

Chybělo mi kvalitní vybavení a dobrý foťák

Nejdříve jsem připravil kolo, aby se mi nepomačkalo. Jelikož k němu nemám žádnou citovou vazbu, jenom jsem ho lehce obhodil bublinkovou fólii, aby se neřeklo, a směle ho naložil do přeplněného vagónu.

Samotní cyklisté se do vlaku nakládali až ve večerních hodinách a čekala nás ještě dlouhá cesta. V kupéčkách se nadšeně popíjelo a rozebíralo, kdo si jak kolo vytunil a já jen mohl říct, že jak jsem to koupil, tak jsem ho měl…

Skupinka Němců se ztřískala natolik, že jsme měli pochybnosti o jejich způsobilosti ke startu. Ale zase se jim určitě hezky spalo. Mě ostatně taky. Jsem sice veliký nepřítel Českých drah, ale lůžkový vagón byl pro mě pohodlný a vyspával jsem do pozdního rána. Užil jsem si něco, co mi pak bylo dlouho odpíráno.

Start 1000 Miles Adventure se blíží

Jelikož jsme použili České dráhy, měli jsme samozřejmě zpoždění a start závodu se musel posunout o hodinu. Měli jsme tak dostatek času vybalit kola, osázet je nákladem a zaregistrovat se. Dostali jsme i nepostradatelnou součást vybavení – rolničku. Taky si nás vyblejskli. Asi aby mohli lépe identifikovat těla…

Těsně před závodem dostáváme poslední instrukce: jdete do toho na vlastní nebezpečí … bla bla bla … bojte se medvědů, cikánů a lesníků … bla bla bla … buďte opatrní bla bla bla … Ne fakt, opatrnost byla na místě.

Závodníci se už postavili na start, zazněla krátká epická skladba, bum a mohlo se vyrazit. Hned na začátku projíždíme úzkým můstkem, kam se vejde vždy jen jeden závodník. Málem tam hodím držku, ale naštěstí to nějak ustojím. To by byla ostuda…

Na pohodu

A už jedu. Silnička, pěkně z kopce, to se to šlape … tehdy jsem to ještě nedocenil. Po 15 kilometrech se pohoda mění v dlouhý výšlap. Už se objevují i první tlačiči, ale já statečně stoupám vzhůru. A přichází i první kamenité sjezdy. Neustále mě někdo předjíždí, jen se za nimi práší … Já sice jedu svůj brzda styl, ale aspoň nepadám.

Nejsem si jistý, jestli ten vak je voděodolný

A najednou zjistím, že mi navigace nezaznamenává trasu. Zkusím vyměnit baterky. Přístroj spolehlivý jako Windows Vista už ani nezapnu. Kleju. Zkusím další baterie. Nic. Kleju. A tak tam sedím na lavičce před kostelem a říkám si, že jsem asi právě dojel. Až pak mi dojde, že jsem je tam strčil se špatnou polaritou a můžu vyrazit dál. To mi je podobný…

Pak nastal soumrak

K večeru se dostávám ke vjezdu do lesa. Odvážně projíždím nenápadnou brankou dovnitř a už padá noc. Rozsvěcuji svoji mini-čelovku a doufám, že výskyt medvědů je minimální. Jedu sám. Brzy se však objevují další světla. Míjí mě další a další závodníci. Obdivuji jejich ultra-super-světlomety. Ti musí tak krásně vidět. Můj dohled je sotva pár metrů. Aspoň ale můžu jezdit sjezdy rychleji. Jelikož nevidím, po čem jedu, tak to krosím trochu více.

Okolo desáté konečně vyjíždím z lesa a dostávám se zpátky civilizace. V Trnavě pri Laborci se ubivakuji na trávě. Mám trochu strach, že mě někdo okrade nebo polije benzinem a zapálí. Však já tyhle pocity nějak vyléčím.

Usínám s krásnou představou, že ujet 1000 mil nebude až tak složité.

První den očima filmařů