Když jsem se ráno probouzel do teplého dne, ještě jsem netušil, že mě čeká jeden z nejtěžších úseků. Posilnil jsem se, nabral zásoby a vyrazil do Slovenského ráje. Co se výhledů týče, tak to opravdu ráj byl, ale terén se to snažil ze všech sil vyrovnat.

Nejdříve vedla cesta přes území hovad. To bylo něco naprosto šíleného. Útočily ve smečkách a nebylo proti nim žádné obrany. Jen jsem se zoufale díval, jak letí za mnou. Tolik najednou jsem jich v životě neviděl. Příště beru nějaký repelent… Až když přišel dlouhý sjezd, tak se někde ztratily. Asi číhaly na další závodníky.

V bačově

Slovenský ráj #1000mil

A photo posted by Michal Ozogan (@fabulatorcz) on

Jelo se hlavně přes louky, kde nebyl ani kousek stínu. Moc mi to nefrčelo, takže jsem dlouhé úseky pouze tlačil. Neustále jsem někde slyšel zvonce krav. V dohledu ale nebyla žádná usedlost a ani jsem nenarazil na nějaký hezký pramen. Brzy přišla žízeň. A když už jsem si myslel, že budeme jen svištět z kopce, tak přišlo stoupání k nádrži Čierny Váh. Jeden z nejstrmějších kopců z celých mil a navíc ještě pěkná řádka schodů. Ale ten výhled nahoře byl epesní.

Pak už byl konečně ten sešup. Cestou jsem ještě v řece doplnil tekutiny a už jsem se těšil, jak něco sním. Jenže oucha, píchl jsem. Trochu mě to vyděsilo, protože duši jsem v životě nevyměňoval a jenom jsem se před odjezdem rychle koukl na youtube video. Opravdu nejsem příliš svědomitý cyklista.

Do stáje

Jelikož se mi nedařilo najít díru, rozhodl jsem se vyměnit celou duši. Sundal jsem zadní kolo a k vlastnímu překvapení se můj servisní úkon podařil. Jenže když jsem se pokoušel opět nasadit kolo na svůj bicykl, tak jsem neměl tucha jak. Naštěstí mi pomohl náhodný kolemjdoucí (díky, od té doby nasazuji jako bych to měl v krvi).

A pak hurá zpět na trasu. Po pěti minutách jsem píchl znovu… Sundám kolo a zjistím, že mám hezkou díru v plášti. Provizorně ji zalepím, stejně jako duši a opravdu hodně vyčerpán opět pokračuji. Naštěstí to je do Liptovského Hrádku opravdu jenom kousek. Zašel jsem do servisu Vitalit Sport, kde byly velice vstřícní a plášť mi v mžiku vyměnili. Díky!

Vodní útok

Ještě jsem se chvíli zdržel, abych nabral síly a vyrazil jsem dál. Chytil jsem průtrž mračen a když jsem konečně našel přístřešek, tak to přestalo. Jak typické… Chtěl jsem pokračoval, ale déšť se nakonec vrátil a tak jsem se radši schoval, než abych to někde promrzlý tlačil v lese. Nenašel jsem nic lepšího než střížku před kostelem v Liptovském Jánu. Tam za mnou přišel místní, kterého závod zajímal. Prý potkal Kopku (organizátora závodu) někde v Tatrách na sněžném kole… Chvilku jsme hodili řeč než mě zanechal mému údělu.

Na 1000 miles adventure není špatná schovka špatná, třeba toto byla malá stříška před kostelem.

Když už jen tak mrholilo, pokračoval jsem dál. Chtěl jsem dojet až do Liptovských Klačan, což je poslední bašta civilizace před Nízkými Tatrami. Bohužel jsem ujel pár kilometrů a zase začalo vydatně pršet. A ještě se slunku přehupovalo přes obzor. Našel jsem si nějakou turistickou střížku a řekl si, že tu přečkám deštivou noc.

Mezi medvědy

Za chvíli šel kolem nějaký místní a ptal se, jestli tam chci opravdu spát. Trochu nervózně jsem přikývl. Sdělil mi, že tady obchází medvědice a medvíďaty. Rychle mi došlo, že tady opravdu spát nechci, ba co víc, nikdo mě k tomu nedonutí. Rychle jsem se sbalil a odjel do středu vesnice Závažná Poruba. Tam jsem si ustlal pod novou střížkou a jal se spát.

Až později jsem se dozvěděl, že tuto vesnici pravidelně navštěvují medvědi a chodí až k lidským obydlím nebo hrabou v odpadkových kontejnerech. Jo, přesně vedle takových jsem spal… Ale spoiler, žiju.

Endomondo Zobrazit akvivitu