1000 Miles Adventure 2015
Den #6 Jak jsem hodil kolo do škarpy

This post is available in English.

Dnešní ráno bylo jedno z nejtěžších. Nevylézal jsem totiž z nějaké bohem zapomenuté díry, ale z velice pohodlné, měkoučké postele. Vůbec se mi nechtělo odjíždět. Další checkpoint byl jen 100 kilometrů daleko a já byl pevně rozhodnutý, že tam dorazím někde kolem třetí odpolední a kdo ví, třeba dám i celé Slovensko…

Začalo to vcelku jednoduše. Silničky, kousek po rovince nebo mírné stoupání. Pak lesní cesty, dobře sjízdné a kde to jelo hezky rychle. Poté, co jsem přejel hory mi přišly všechny ty kopečky hrozně směšné a malinkaté. Všechno to bylo až příliš krásné. Všechno bylo předurčeno, aby se změnilo.

Vlastně ani nevím, kde přesně nastal ten zlom. Ale najednou to prostě nejelo. Ty kopce byly dlouhé, prudké a v žádném případě sjízdné. Byl jsem takový kousek od prvního checkpointu, ale každý kilometr se vlekl hrozně dlouho. Několikrát jsem se nenápadně ohlédl, jestli náhodou někdo nejede a když jsem byl úplně sám, rozhodl jsem se lesu velmi nahlas vyjevit, co si o této trase myslím. Později už jsem se ani neobtěžoval ohlížet. Moc dobře jsem věděl, že tady mě nikdo neuslyší.

Kolo v díře

A když už bylo nejhůř, tak jsem kolo hodil do nějaké díry. Pak jsem ale uznal, že to můj problém neřeší, zase ho vytáhl a tlačil dál. A jako by to nestačilo, někde v těchto oblastech jsem totálně sjel brzdové destičky na zadním kole. Oficiálně jsem přešel na brzdění pouze přední.

A pak se konečně po pěti stech kilometrech objevil ten černý oblouk a já byl tak rád… Dal jsem si fofolu a něco pojedl. Byli tam tuze hodní. V tu chvíli jsem si říkal, že tam asi přespím. Stany vypadaly pohodlně. Půl hodiny po mně přiběhl běžec. Bylo to trochu deprimující. Pár panáků to ale spravilo.

Už se začalo stmívat a já se musel rozhodnout, jestli jako správný sportovec vyrazit dál nebo se připojit k veselé posádce a vychutnat si krásný večer plný pití a hodování. Nakonec jsem si ale řekl, že se hecnu (klasika…) a vyrazil jsem dál. Slunce sice zapadlo, ale medvědi jsou prý v jiné oblasti, a navíc strach je ta nejlepší akcelerace. Vyrazil jsem.

Neměl jsem to dělat.

Hurá do lesa

Po nějakých 500 metrech jsem si oddělal přehazovačku. Vrátit se na CP1 by byla jasná porážka, a navíc díky síle mé vůle ještě trochu fungovala. Jel jsem dál! Zabloudil jsem. Táhl jsem kolo houštinami, abych se napojil na trasu. Ztratil jsem lahev na vodu. Pak se vše utopilo v temnotě. Jelikož moje čelovka byla spíše na ozdobu, nalepil jsem si na helmu ještě světlomet. To byla změna!

Cestou jsem viděl mnoho svítících očí, co stály na cestě a sveřepě jsem doufal, že to jsou jen kukadla nevinné srnky. Rozhodně platilo, že se mi nikdo neodvážil postavit. Po velké dávce strachu jsem to doklepal na silnici. A hecnul jsem se ještě víc a chtěl jsem přebrodit Váh. Prodral jsem se nějakým rákosím, nebo co to bylo, a stanul na břehu.

Nějaká grupa na druhé straně právě dobrodila a poradila mi kudy. Sundal jsem boty, vzal kolo na rameno a vlezl do vody. Stačilo několik kroků a málem jsem tam zahučel. Po několika minutách vratkého přešlapování jsem se rozhodl to vzdát. Chtěl jsem to zkusit další den. Budu na to lépe vidět a půjde to lépe. Usyslil jsem se přímo na břehu a spal tam do druhého dne.