No to jsem zase někde přenocoval … jak mě jen mohlo napadnout lehnout si na tak strašlivé místo … Bylo to tam hrozně křivé, takže jsem neustále klouzal dolů. Proč jsem si jen nenašel lepší místo? Prostě jsem už byl hrozně unavený, navíc byla tma a tak jsem to tam prostě zalomil. Ráno byla asi ta největší kosa, jakou jsem v tom spacáku zažil. Mokro všude. Jak jsem se probudil, tak jsem musel počkat, až mě trefí slunce a alespoň trochu mě zahřeje. Asi po hodině jsem se vybrabal.

Do vody mě nikdo nedostane!

V tu chvíli jsem si řekl, že rozhodně nehodlám lézt do té hnusné, studené vody a brodit to na druhou stranu. Musel jsem klesnout až na level objížděčů. Ani cesta kolem nebyla med. No všude samá uzavírka. Ptal jsem se na cestu, ale vytřeštěný pán na mě jen beze slova koukal. Asi si myslel, že jsem ilegální imigrant nebo tak něco. Každopádně nakonec jsem to nějak našel a objížďka trvala 45 minut. To nebylo až tak strašné.

Jelikož jsem svoje dva poslední rohlíky snědl k večeři, zamířil jsem do nejbližšího obchodu. Udělal jsem velký nákup (braly karty) včetně dortu a s novou zátěží, kterou jsem táhl převážně v břiše jsem byl připraven vyrazit. Cesta sice vedla do kopce, ale ještě to šlo. Problém nastal v momentě, kdy jsem tu přehazovačku odrovnal úplně. Dýchal jsem pěkně zhluboka. Sundal jsem z kola alumatku a spacák a zkoušel to „nějak“ zpravit. Naštěstí se to stalo v dědině Dolná Súča, kde bylo velké množství zkušených mechaniků. Cítil jsem se úplně jako ve stáji formule 1. S jejich pomocí jsem mohl zase hrábnout do pedálů (velké díky!)

Invaze do Česka

Ale ten pohraniční, slovenský les … moc dobře nechápu, kam mě to ta navigace vedla. Já opravdu věřím, že tam někde ta cesta byla. Ale já to táhl přímou čarou lesem. Ale aspoň tam nebyli medvědi. Údajně. A najednou bylo Slovensko za mnou. Byla to příjemná dovolená, ale na druhou stranu jsem byl rád, že už jsem doma. Koruny a tak (nechápu, jak mohou Slováci počítat ty mini centy…) K vlastnímu překvapení jsem se ocitl na Javorníku. Z pusy se mi hrnulo, o tom jsem se přece učil ve škole! A to bylo všechno, co jsem o něm věděl.

Už jen jet

Na začátku jsem byl nadšený, všechno jsem si fotil a psal příhody. Jenže dlouhá doba v sedle mě naučila chtít jenom jednu věc – jet ještě kousek. Když bylo nejhůř, tak jsem si zpíval nějakou bročkačku ve stylu „Měla babka, čtyři …“ nebo moje oblíbená, kterou jsem se naučil na slovensku: „Staré autobatééééérie, vykupujeme autobatéééééérie, staré autobatééééééérie. Kožky, kožky, vykupujeme kožky…“ No prostě jsem byl rád, že jsem přes den nikoho moc nepotkával.

Vlastně už si ani nepamatuji, jak cesta pokračovala. Dorazil jsem na nějaký vrchol, kde stála kaple a rozhodl jsem se, že si tu na chvíli sednu. Tu jsem zaslechl na nějakou hudbu. Náhodou jsem přišel na to, že kousek odsud ve Vizovicích je zrovna festival Masters Of Rock. Ještě překvapenější jsem byl, když jsem přes to městečko jel. Možná bych měl příště více studovat mapu… Ve Vizovicích byla většina lidí lidově řečeno na sračky. Ale to mě ani netrápilo…

Trochu jsem se bál nechat kolo samotné, davy nedělají dobrotu, ale ono to nakonec zvládlo. Nicméně už byl večer a tak jsem už moc daleko nedojel. Nechtělo se mi spát někde v lese, protože vím jak lesy dokážou být děsivé a navíc už jsem byl silně unavený. Ten konec Slovenska mi dal docela zabrat. Přespal jsem na opravdu nádherné louce ve Vizovických vrších a těšil se, jaké budou zítra rovinky.