Fitness Data Freak
Michal Ozogán

Závod 1000 Miles Adventure 2015, den #8 – Jak jsem nemohl věřit GPSce

Závod 1000 Miles Adventure 2015, den #8 – Jak jsem nemohl věřit GPSce

A přišel pohodový den, který mě příjemně navnadil ke zdolání CP2. Prý, že je to Česko těžké. Pff. To si jeden myslí, když jede zrovna tou pasáží s rovinkami.

Ráno byla trochu zima, ale naštěstí jsem s tím tak trochu počítal a do spacáku jsem byl zabalený opravdu fest. Nebylo zde tak vlhko jako okolo Váhu, takže mi ráno nedělalo problém obléknout se a rychle vyjet. Ani jsem nevěděl, jak daleko od Vizovic jsem, ale neslyšel jsem nic jiného než zvuky noční louky s občasnou střelbou a bicí jsem si mohl jedině pustit na telefonu. Dobře jsem věděl, že mám před sebou poměrně těžkou část ve Vizovických vrších. Alespoň na mapě to vypadalo hodně po kopečkách a hodně dlouho.

Ve výsledku to nebylo až tak strašné. Možná jsem se už za tu dobu stihl vycvičit a všechno už mi to přišlo stejné. Přesto jsem se však cítil trochu nesvůj. Zítra jsem se chtěl dostat do druhého checkpointu a přibližoval jsem se strašně pomalu. Úplně hlemýždí tempo. Na každé stoupání jsem reagoval slovy: „No to je zase vejškrab.“

Zase jednou mezi lidmi

Po Vizovických kopcích mě konečně uvítala civilizace. V Drahotuši jsem u vietnamce (pán měl divný kukuč, asi mu vadilo, že smrdím) nabral zásoby a rychle pokračoval dál. Po kilometru jsem zjistil, že jsem tam na trávě nechal brýle, ale už jsem opravdu neměl náladu se pro ně vracet. Navíc jsem s nimi stejně nic neviděl. Prostě brýle za všechny prachy.

Jako by snad ten dlabanec a odpočinek neměl žádný účinek. Sotva jsem šlapal do rovinek a vyjet nějaký kopec? To byste chtěli trochu moc ne? Okamžitě jsem zaplul na nejbližší lavičku, kde jsem hledal sílu na další cestu. Hledal jsem marně, ale co mi zbývalo jiného než jet dál?

Tušil jsem zradu

Čekala mě obtížná cesta lesem, ale najednou se stalo něco nepředstavitelného. Přišla asfaltka. Sjezd tak akorát, že se v klidu vezete a nemusíte řešit brzdění. Prostě se jelo jedna báseň. A trvalo to až neuvěřitelně dlouho. Říkal jsem si, kdy se to zlomí a zatočí na nějaký kopec, kterých bylo v okolí požehnaně? Nebo mám nějakou chybu v GPS a budu se muset vracet? Nemohl jsem té trase věřit…

Načerpal jsem tam dost sil a rychle nasbíral kilometry. Mohl jsem jet až do pozdního večera. Pak tu ale byly ty mušky. Když jsem měl brýle, nic jsem neviděl, protože byly zamlžené a teď jsem nic neviděl jednoduše proto, že jsem měl mušky v očích. Nakonec jsem se díval dírami v kšiltu helmy.

Trochu mě děsilo, že mi už došlo všechno jídla. Ale kdo kdy slyšel o tom, že by v Čechách někdo umřel na hlad…? Nejdříve jsem se usyslil na trávě. Vypadalo to, že bude hezky, ale když jsem se podíval na počasí (Aladin rulez), viděl jsem dost kruté deště. Dojel jsem nakonec až do Křišťanovic, kde jsem obsadil místní autobusovou zastávku. A fakt chcalo. A hodně.

Endomondo Zobrazit akvivitu

V sérii „1000 Miles Adventure 2015“

    Přidejte svůj komentář

     


    Nepřehlédněte 1000 Miles Adventure 2017, den #11 – Jak mi promokl nepromokavý pytel

    1000 Miles Adventure 2017, den #11 – Jak mi promokl nepromokavý pytel

    Epičnost jedenáctého dne se dá jen těžko vyjádřit slovy. Do cesty se mi stavěly překážky a já prostě rubal po hlavě, dokud jsem si nemohl vlézt do svého mokrého spacáku a pořádně se vyspat.

    Zobrazit →

    1000 Miles Adventure 2017, den #5 – Jak jsem pouštěl duše

    1000 Miles Adventure 2017, den #5 – Jak jsem pouštěl duše

    Venkovní rána vypadala všechna stejně. Vzbudilo mě světlo a pak jsem bojoval se zimou, abych se vyhrabal ze spacáku. Pátý den to šlo úplně samo. Mílařská karma všechno vyvážila a připravila mi nebývalou nepřízeň osudu.

    Zobrazit →


    Sledujte mě
    Nenechte si ujít nové články