Nepamatuju se, na kolikátou jsem si nastavil budík. Povětšinou na tom nezáleželo, protože mě stejně nevzbudil. A pokud ano, můj biorytmus mi dal jasně najevo, že ještě není čas vstávat. Tak či tak, bylo pondělí, devátý den mojí dovolené a já byl před pátou na nohách.

Vybavuji si, jak jsem před dvěma lety v polovině končil a vůbec jsem nezáviděl těm, kteří v brzkých hodinách vyjížděli do deště. Ráno jsem ale neměl čas přemýšlet nad minulostí a bezmyšlenkovitě jsem se připravoval na další cestu. Na CP už panoval čirý ruch. Spalo nás tam celkem dost a nikdo nechtěl zůstat pozadu. Jen pár závodníků včera ukončilo závod. Dostanou bílé tričko – takovou cenu útěchy.

Skončil i Vladimír (45). Česko ho prý moc tolik nebavilo. Musím mu dát za pravdu, že Slovensko v té chvíli jasně vítězilo. Ale druhá polovina trasa stojí za to! Je to úplně jiný zážitek. A je možné, že Vladimír se na míle vrátí, protože nemnohý FINISHER 500 nakonec pocítí tu nedokončenou kapitolu, která mu nedá spát.

A zase od začátku

Ve spalně jsem našel přepravku koláčů. Na mílích je zásadní nikdy neodmítat nabízené jídlo. A podle toho, jak tam byla přepravka postavená, jsem předpokládal, že to je jasná nabídka. Vzal jsem si jeden koláč a snědl ho. Když mi nikdo nevyčinil a nepokusil se zastavit moje akce v šedé zóně, dal jsem si ještě jeden. A pak ještě jeden.

Měl jsem si po vzoru ostatních vyměnit řetěz, protože ten můj vypadal jako veterán obou světových válek. Nicméně na CP2 jsem neměl nic jiného než baterky do navigace. Přípravě jsem mnoho nedal, takže jsem si nic dopředu neposlal …

Na každém CP jsem si ráno načítal v navigaci novou etapu. Bylo to strašné. Bojoval jsem s každým kilometrem a přibližoval se dnem a nocí k cíli. Jenže pak se to všechno vlastně smaže a začínám nanovo. První etapa měla 551 kilometrů, druhá 286 kilometrů a ve druhém CP mi tam svítilo 351. Hrozivé číslo.

Opět mimo civilizaci

Na Smrku to fouká, ale cesta je fajn

A post shared by Fitness data freak (@fitdatafreak) on

Abych se držel svého plánu – míle za 14 dní – musel jsem do CP3 dojet za tři dny. To znamená 117 kilometrů denně. To na první pohled není mnoho – ale tady se bavíme o mílařských kilometrech, to je úplně jiná soustava než SI.

Vyrazil jsem kousek před šestou. Včera mi prozradili, že mě čeká nekonečné stoupání na Smrk. Dřív jsem si myslel, že Smrk je jenom v Jizerkách, ale je mi jasné, že hor je nás mnoho a fantasie občas dojde. Nevadí.

Samotného mě překvapilo, že do kopce mi to docela jelo. Přemýšlel jsem, jestli ty koláče nebyly nějak speciální… Dokonce jsem stoupal tak sebevědomě, že jsem přejel odbočku z trasy a musel se vracet.

Na Smrk jsem se dostal asi za dvě hodiny. Litoval jsem, že jsem večer neodjel. „Mohl jsem to dát,“ říkal jsem si. Ale tak to bylo vždycky. Teď se mi tam docela líbilo. Potkal jsem tam Zdeňka (115), jak se vysypává ze spacáku. Když jsem si skoro pískal, jak se mi hezky jede, zaskočily mě menší bažiny, které se mi pokoušely sežrat tretry i s tkaničkami.

Ty úplně nejvíc nejlepší hory

V turistické chatě Paprsek jsem si dal dva párky. Na můj vkus mi je ohřívali příliš dlouho. Příště jim řeknu, ať mi je klidně donesou studené. Mám pocit, že bych nepoznal rozdíl. Ještě jsem doplnil tatranky a razil dál.

1000 Miles Adventure, zatáčka smrti

Tady sem si radši přibrzdil…

Přišlo něco, co jsem v žádném případě nečekal – krásné cesty. Jelo se mi skvěle – možná to bylo pořád způsobené těmi koláči. Byl to přesně ten typ čundru, kam bych se s horákem vydal na příjemnou dovolenou. Stoupání mi nevadila a svištěl jsem jako vítr. Výhled boží, úbočí hor super, asi nejlepší část celé trasy. Rád se na Kralický Sněžník ještě někdy vrátím. Akorát jsem si občas říkal, že tam jezdím v kruzích, což byla částečně pravda. Když se dole podíváte na mapu, nebyla to úplně přímá cesta.

Cestu lemovaly horské prameny, takže jsem nikdy neměl nouzi o vodu. Jen kdyby tu místo šišek padaly banány…

1000 Miles Adventure, Kralický Sněžník

Všechno dobré ale musí jednou skončit, a tak jsem sjížděl Kralický Sněžník a mířil do Horní Moravy. To byla naprosto tragická vesnice – nic v ní nebylo. A co jsem se díval, tak v podobném stylu to mělo pokračovat. Najednou mi přišlo, že na Slovensku vyrůstala na každém kroku nějaká rozumná civilizace, ale tady pořádně nic.

Nakonec všichni zmokneme

Energie jsem měl ale dost a ve Prostřední Lipce se konečně dalo rozumně nakoupit. Už tam čekal Franta (jiný než z Vizovic – 49), kterému, jak jsem se později dozvěděl, říkají Ježíš nebo Indián. S tím budu pracovat. Indián (49) popíjel pivo a vypadal spokojeně. Nakoupil jsem, najedl se a krásně se rozpršelo. 

Asi deset minut jsem si říkal, že by třeba mohlo přestat. Nemělo to ale cenu, nakonec stejně všichni zmokneme… Navíc to nebyla žádná plískanice, ale spíš takový deštíček. Ještě u obchodu jsem potkal dalšího Frantu (154). Byl si prý preventivně skočit do servisu v městečku vedle. Kéž bych měl na něco takového čas.

Jak jsem jel dál, déšť nabýval na intenzitě. Oblékl jsem všechno, co jsem měl proti vodě a valil do kopce. Nemělo cenu se někde schovávat, těžko říct, jak dlouho to mohlo trvat. Na cestě jsem potkal Mirka. Musel být velmi dobře informovaný, protože věděl, kdo jsem. Vysvětlil mi, že jen přejedu pár kopců a v Petrovicích na mě čeká možnost noclehu, jídla a oservisování bicyklu. Mirek pokračoval dolů oznamovat onu motivující zprávu a já stoupal vzhůru.

Štěstí v neštěstí

Brzy se temná oblaka proměnila v jasnou oblohu a já se zase vysvlékal. Nesnášel jsem to. Nejhorší bylo vylupovat z nohou neoprenové návleky. Seděly mi opravdu „perfektně“. Tím myslím, že mezi návleky a tretrami nebylo ani zrnko prázdného prostoru a oblékání či svlékání byl hodně krutý souboj.

Když jsem kolo tlačil se sluncem v zádech, vypařily se ze mě poslední zbytky energie. Vzhlížel jsem k Mirkově neoficiálním CPčku jako k právě objevenému božstvu.

Ve sjezdech mi spadl řetěz a zasekl se mi ve středu. Mnoho nechybělo, abych ho jediným mohutným záběrem roztrhal na jednotlivé články. Když jsem se ho snažil nahodit zpět, předjel mě Fero a Jirka (36, 69). Střed se mi trochu klepal, ale hlavně že řetěz už zabíral. Pokračoval jsem dolů. K mému překvapení mě Fero s Jirkou předjeli znovu. Asi se moc dívali na cestu a málo na navigaci.

Petrovice byly za rohem. Stačilo vyjet extra dlouhý kopec po silnici. Jenže co to čert chtěl, levá šlapka začala skřípat jako nikdy dřív, zasekávala se a nešla přetáčet. Na Radimova slova – měli jsme ještě udělat něco s tím pedálem – konečně došlo.

Vhodným natočením nohy se mi podařilo pokračovat ve šlapání. Občas to skřípalo, ale já to rval dál a představoval jsem si, že je to jen slavičí štěbetání. Kolik kilometrů budu muset jet v té krkolomné poloze, než najdu servis? Mirek sice sliboval, že se všem na kola mrkne, ale moje problémy nepatřily k běžné údržbě.

Na vrcholu kopce mi Jirka (69) oznámil, že to jsou vysypaná ložiska a cykloservis je jediné řešení. K Mirkovi jsem dorazil na dně. Kolo na šrot a dle plánu bych měl ujet dalších 17 kilometrů. Pak opět začala čarovat karma.

Není vše ztraceno

Mirek mi vyměnil pedály za nové, pošteloval kolo, vyčistil řetěz a vyměnil brzdové desky. Rozhodl jsem se zůstat, kilometry doženu zítra. Už jen proto, že pršelo a na noc jsem moknout nechtěl. Zase jsem trochu litoval, že jsem nejel dál, protože Ondra (3) tu byl zase o něco dřív a pokračoval dál.

Zrovna píšu zážitky devátého dne. Takhle to na jeho konci vypadalo…

Posted by Michal Ozogán on Saturday, August 19, 2017

Sešla se nás celá banda a seděli jsme u grilu, kde se opékaly klobásy. Těžko napočítat, co všechno jsem nasoukal do žaludku. Stal jsem se dlužníkem nejen Mirka, ale i celé jeho rodiny, která nás hostila a nechala přespat na všech možných i nemožných místech v domě.

Ještě jednou jsem si poslechl Ferovi historky. Pořád byly vtipné. Zdálo se, že noc bude ještě dlouhá, tak jsem se nenápadně vytratil, abych se trochu vyspal. Na svoje želví tempo potřebuju spousty času a alespoň trochu energie.

Statistika dne:

  • Najeto: 100 kilometrů
  • Stoupání: 2 664 metrů
  • Doba pohybu: 11 hodin, 53 minut
  • Průměrná rychlost pochybu: 7.92 km/h
  • Průměrný tep: 110
  • Spáleno kalorií: 6 602 kcal
  • Spánek: 4 hodin a 40 minut

Endomondo Zobrazit akvivitu