Ani si nevzpomínám, jestli bouřka nakonec v noci přišla. Pršelo, to ano, ale hromy se ozývaly jen z dálky. Pocitově se mi spalo nejlépe ze všech čtyř dosavadních nocí. Asi bylo tepleji než obvykle. Peter (96) vstával o chvilku dřív, takže jsem ho nechal pokračovat do kopců, které byly oproti Tatrám brnkačka.

Sbalil jsem svoje saky, paky a doufal, že jsem nic nezapomněl. Těžko jsem si dokázal představit, že bych se pro něco vracel. Je to otázka poměru ceny, počtu kilometrů a stoupání. Když vypadala zastávka pustá, vyrazil jsem.

Neluxusní zastávka

Ubytování ve dvouhvězdičkové zastávce. Je tam koš, ale střecha zatejká.

Naprosto nepřipraven

V kopcích začalo brzy poprchávat. Nic strašného. Ostatně ani jsem se moc nebál zmoknout ráno, protože přes den bych bez problémů uschl. Horší bylo, že se jedna z mých nočních můr stala skutečností – opět jsem píchl přední kolo.

Hlavou se mi prohnala myšlenka, že to vůbec není spravedlivé, že jsem nezlobil a jedno píchnutí bylo přece než víc než dost. Nebylo ale s kým smlouvat. Realitu neukecáš. Takže jsem musel sundat přední kolo a hledat díru na duši. Po chvilce naslouchání se to podařilo. Vzal jsem do ruky lepidlo. Jenže ouha – bylo vyschlé. To je příprava!

Nebylo ještě vše ztracené – bral jsem přece pro všechny případy samolepící záplaty. Po minutě marného hledání jsem si uvědomil, že nakonec jsem je nebral – osudová chyba. Když už jsem propadal beznaději, objevil se v zatáčce Vladimír (45). Mezi hustými mraky svitl paprsek naděje.

„Máš lepení?“ zeptal jsem se. Vladimír pokrčil obočí. Půjčil mi samolepicí záplatu. Obřadně jsem ji od něj převzal a nalepil. Svezla se k zemi. Byla už stará. Měl i lepidlo, jen trochu a na bezduše (jestli jsem to správně pochopil). Spořivě jsem ho napatlal a záplata držela. Poděkoval jsem a nechal Vladimíra pokračovat.

Nikdy neříkej hop, …

Napumpoval jsem duši, nasadil kolo a vzhůru! Během pěti minut jsem jel po měkkém. Kolik to mohlo být do servisu? 20, 30 kilometrů? Ve výsledku na tom nezáleželo, tlačil jsem. Jenže brzo nešlo pořádně ani to, protože duše byla komplet prázdná. Byl jsem v koncích.

Znovu jsem vzal do ruky lepidlo s nadějí, že v růžku tam ještě trochu bude. Ale ať jsem ho mačkal, jak jsem chtěl, nebylo tam vůbec nic! Ovládlo mě zoufalství. S malou vidinou na úspěch, jsem tam zkusil dát duši, kterou jsem píchl včera. To se ukázalo jako skvělý nápad, protože ačkoliv bylo kolo trochu měkčí, dalo se na něm s jistou dávkou opatrnosti jet. Občas jsem dofoukl a nakonec se mi podařilo dostat do civilizace.

Pak ovšem vyvstala otázka, kde je onen cykloservis, kam mířil Peter (96). Google mapy mi ukázaly, že nějaký je deset kilometrů na jih. Jenže to bylo mimo trasu a od té já se nechtěl odlepit. Byla tam zrovna jedna vesničanka, od které jsem se dozvěděl, že v Nitrianském Pravnu cykloservis je a ten jsem po cestě měl. Chtěl jsem okamžitě vyrazit. Jenže mě nechtěla nechat jet na píchnuté duši, že to přece nejde a než jsem stihl jakkoliv argumentovat, povolala manžela. Ten za deset minut přijel a půjčil mi lepidlo.

Znovu a znovu až do zblbnutí

Takže jsem zase sundat kolo, zase vyměnit duši, zase zalepil a jel jsem dál. Za deset minut zase po měkkém. Nový rekord. V duchu jsem si říkal, že tam je určitě víc děr a proto mi uniká. Abych byl ale upřímný, možná jen neumím lepit duše. Ať už to bylo jakkoliv, počtvrté jsem vytahoval montpáky a opět měnil. Měl jsem toho fakt po krk.

Jednou jsem ještě dofukoval a do servisu jsem dorazil v deset hodin. Přivítal mě příjemný pán a paní. Prosil jsem o jednu duši 27,5. Neměli. Nějaká banda cyklistů všechny vykoupila. To se snad může stát jenom mně!

Nakonec jsme to ale dali do kupy. Použil jinou velikost a že se to prý chytne. V plášti mi našel zapíchnutý drátek. Ještě mi namazal řetěz, narovnal jednu šlapku a druhou vyměnil. Podařilo se mi je cestou obě zprohýbat. Bral jsem ještě jednu náhradní duši a nové lepení. Mezitím jsem si skočil nakoupit a pak mě tam nechali i najíst (i když jsem strašně smrděl). Odjížděl jsem nabytý pozitivní energií a valil jsem to i do kopce. Děkuji převelice.

Michal Ozogán napsal:
04.07.2017 – P6M6E6 ohnul jsem šlapku o kámen
05.07.2017 – P5M5E5 Píchl jsem duši, přelétl přes ř…

Posted by 1000 Miles Adventure on Thursday, July 6, 2017

Krůček za krůčkem

První úsek ve Strážovských vrších je na oko snadný. Jede se lehce do kopce po velmi slušné silnici. Mně se ovšem opticky zdálo, že jedu z kopce. Psychologický dopad byl neskutečný a já se snažil si vsugerovat, že opravdu jedu do kopce a tudíž je správné, že musím šlapat a není to žádná pomsta vesmíru.

Když jsem vyjel až nahoru, čekal mě za odměnu nádherný sjezd. Nejdříve lesem a pak vesnicemi. Na mostě jsem posvačil a pokračoval dál. Začalo přituhovat. Tatry jsou Tatry, ale tohle v žádném případě nebyla procházka růžovým sadem. A za lesem to nekončilo. V jedné vesnici se přede mnou vztyčil krpál přes louku a já bezmocně usedl vedle cesty. Bylo mi strašné horko a už jsem měl toho pro dnešek dost. Mohl jsem ale dělat něco jiného, než pokračovat dál?

Osvěžil jsem se u studny a tlačil. Brzo jsem se dostal na nepříjemnou silnici, která stoupala výš a výš. Možná to zmiňoval Honza Kopka na začátku, ale pravdou je, že největším nebezpečím nebudou na trase medvědi, ale právě auta. Jezdím na kole po Praze a to je teprve o hubu.

Krutá msta

Znaven jsem dorazil na Homolku a zamířil do bufetu Partyzán. Sešlo se nás tam nakonec asi pět. Dal jsem si nějaké toasty a Birella. Asi 25 minut jsem se díval do prázdna a soukal potravu do úst. Pak jsem razil dál.

(cc Vít Huspenina)

Posted by Michal Ozogán on Sunday, July 30, 2017

Z další části jsem měl docela vítr, protože jsem na ni měl špatné vzpomínky. Hodně luk a hodně prudkých kopců. Dokonce jsem četl nějaké stížnosti závodníků, že před CPčky by neměl být těžký terén, aby tam nejezdili mrzutí. Pořadatelé tak pro jistotu první checkpoint posunuli dál, aby byli nejen mrzutí, ale ještě víc unavení.

Louky a louky

Takové louky jsem nenáviděl z celého svého srdce.

A to se ukázalo jako úspěšná taktika. Do původního CP1 jsem si liboval, že to není až tak těžké. Za Petrovou Lehotou se ze mě stal cholerik, PROTOŽE TAM BYL DALŠÍ ZASRANEJ KOPEC. Nepamatoval jsem si ho. Posledně jsem jel za noci, takže to byl úplně jiný zážitek. Taky jsem přemýšlel, jestli ty cedule – pozor, zvýšený výskyt medvědů – tam stály i minule. Konečně jsem začal klesat k Trenčínu. Kilometry ubývaly a brzy mi to začalo ukazovat počet metrů do CP1. Dorazil jsem spokojený.

Odměna

1000 Miles Adventure, CP 1 Trenčín

Peeter mi půjčil tuto fotku, která myslím nejlépe vystihuje večerní pohodu.

Dostalo se mi velkého přivítání, pár flašek začalo kolovat. Zamířil jsem k ohni. To se ukázalo jako velká chyba, protože jsem byl velmi ležérní k zabrání stanu. Celkem nás tam spalo 17 a já svým spacákem neoznačil místo svého odpočinku. Musel jsem spát v obrovském stanu pro opozdilce, ale nijak zvlášť mi to nevadilo.

Velmi příjemná atmosféra vznikla, když dorazil Fero (36). Se Štefanem, kterého jsem potkal už na Hrešné, byli povedená dvojka a tajně jsem jim říkal Pišta a Fišta. Vyprávěli zážitky z minulých mílí a všichni přihlížející se hlasitě smáli. Původně jsem myslel, že bych mohl nějakou historku popsat, ale neudělám to. Jednak by některé z nich neměly na veřejnost a jednak to živé vyprávění nelze nahradit textem. Jedna věc je číst, že nějakého závodníka srazila srnka a úplně jiná věc je, když to vypráví přímý účastník.

Oheň jsme měli obrovský a nechybělo mnoho, aby v něm skončilo i oblečení, co se sušilo okolo. Ačkoliv před námi bylo ještě mnoho kilometrů a mnoho krátkých nocí, hodně z nás šlo spát až po půlnoci. Ani mně se nechtělo. Konečně jsem se mohl na chvíli zastavit a jen tak relaxovat. Musel jsem ale jít, protože Fero vyhrožoval, že bude strašně chrápat.

Statistika dne:

  • Najeto: 97 kilometrů
  • Stoupání: 2 485 metrů
  • Doba pohybu: 12 hodin, 53 minut
  • Průměrná rychlost pochybu: 7.35 km/h
  • Průměrný tep: 104
  • Spáleno kalorií: 6 775 kcal
  • Spánek: 5h a 13min