2020 Miles Adventure 2023
Den #11 Jak jsem snědl zakázané ovoce

Chvilku před pátou jsem byl na nohou (nebo spíš na zadku) a upaloval jsem k začátku dalšího zákazu. V přístřešku u Mníšanského viaduktu spali nějací jižané a bylo vidět, že moc nespěchají. Já jsem cítil, že mám o co hrát, i když v plném závodním rozpoložení jsem už nebyl.

Magnezitovce ani další vesnice mi moc přívětivé nepřipadaly. Všechny obchody byly zavřené, tak jsem si zajel v Revúci k benzince. Zastávka se vyplatila a mlaskal jsem si nad sendvičem a vanilkovou kolou. Tehdy jsem se na ni šíleně těšil. Poslední pár dnů jsem jel hlavně na minerálky a ledové čaje a vynechával jsem tvrdé palivo.

Časově mi to nevycházelo podle plánu a u zákazu jsem byl zhruba s 15minutovým zpožděním. Doufal jsem, že mi tyhle cenné minuty nebudou chybět. Včera by rozhodovaly o mnohém.

⛈️ Fouklo to

Stoupal jsem do pohodového výjezdu na Sedlo Hlaviny. Sirk byla další vesnice, kde jsme dostali varování, abychom tam nespali. Takhle po ráno to vypadalo docela v pohodě.

Ve stoupání kolem Poproče se změnilo klima. Obloha se najednou zatáhla, v dálce jsem viděl černé mraky a ozval se hrom. Během deseti minut se z jemného kapání stala silná bouře. Sílu nabrala přesně v okamžiku, kdy jsem vjel na nechráněný hřeben. Ze strany mě bičovalo krupobití a přes brýle nic neviděl. Nemělo ale cenu se někde schovávat. Nebylo kde.

Jakmile jsem byl z nejhoršího venku, projížděl jsem vesnicí Polom. V dálce se proháněly černé mraky, ale vypadalo to, že směrují jinak. Pokračoval jsem dál kolem nějakého statku, kde se na mě koukali trochu vyjeveně. Nemělo moc cenu se oblékat. Oblečenou jsem měl jen bundu a nahrnul návleky na kolena.

Do Hnúšťi mě povrch zdržel, protože za mokra jsem jezdil raději opatrně. Ve městě jsem se stavil u stánku s ovocem a omyl řetěz po blátivém dobrodružství. Slunce už vysvitlo a rychle jsem usychal.

👨‍🔧 Zábava začíná

Po dešti se objevil problém, který byl mnohem horší než déšť samotný. Ve stoupání mě napadala hejna hovad. Oháněl jsem se jako kráva na poli, ale nebylo mi to moc platné. Zoufale jsem na ně nadával, ale bylo to stejně účinné jako mávání rukama.

Do Kokavy jsem dojížděl značně rozmrzelý, ale těšil jsem se na místní obchůdek plný pochutin. Jestli si něco myslím, tak že právě od Kokavy šlo všechno do kytek. Možná si to jen namlouvám:

První neblahou zprávu jsem se dozvěděl od Mílařů, když jsem zrovna obědval na zemi. Vyprávěli mi něco o nějaké Detvě a že je to tam příšerné.
Podle toho, co nastalo následující dny odhaduji, že jsem si z obchodu koupil něco, co jsem neměl. Byla to ta treska v majonéze? Byl to ten pribináček v tubě? Byla to ta pizza v sáčku? Už se to nikdy nedozvím.
Když jsem z města odjížděl, přestala mi fungovat elektronická přehazovačka. Zkusil jsem několikrát vyndat a zandat baterii, ale nemělo to kýžený efekt. Na okamžik jsem zaváhal, jestli teď pojedu na singlespeedu. Nakonec jsem poctivě vyčistil kontakty a zas to jelo. Nevěděl jsem, že tohle byl začátek konce.

🪰 Detva

Hned za Kokavou bylo šílené tlačení do kopce. Dělalo se mi nějak špatně a přičítal jsem to sluníčku. Nahoře jsem si bezmocně sednul na zem, protože jsem to prostě nedával. Špatně se mi dýchalo a vzduch mi přišel nezvykle suchý.

Vypadalo to, že jsem nebyl jediný, kdo to cítil. I další iižan, kterého jsem potkal, povídal, že se udělalo dusno. Jestli jsem v tom nebyl sám, bylo to OK. I on nadával na Detvu. Utěšoval jsem se představou, že v tomhle směru se to třeba jede jinak.

Ztrácel jsem síly. Každé stoupání pro mě bylo těžší a těžší. I když jsem si předchozí dny stěžoval, že mi to nejede, tak tentokrát jsem to cítil nezpochybnitelně. Něco bylo špatně. A i proto jsem se s každým rád zastavil na kus řeči.

Úsek před nenáviděnou Detvou se mi líbil. Cesty byly fajn, pěkné výhledy a jelo to docela slušně. Převážně proto, že tam nebyly žádné velké kopce.

V jedné vesnici jsem se přinutil něco sníst. Zastavil jsem se a vytáhl svoji pizzu v sáčku. Nedíval jsem se na ni zálibně, ale musel jsem ji sníst. Dlouze jsem přežvykoval každé sousto a voda mi pomáhala, abych ji dostal do sebe. Detvou jsem chtěl jednom projet a fičet do dalších zákazů.

🤒 Vůle byla

Dolů to šlo rychle. Když jsem se na chvilku zastavil, abych se znavigoval k nejbližšímu krámu, udělalo se mi zle. Sotva jsem stál na nohou. Je to tím horkem? To jsem napsal do svojí SMSky, ale zas takové teplo nebylo. Myslel jsem, že to vyřeším elegantně a dal jsem si zmrzlinu se slaným karamelem. Ochladím a doplním sůl v jedné ráně, dobré co? Udělalo se mi ještě hůř. Prakticky jsem opustil myšlenku že ještě závodím.

Moc jsem nevěděl, kam si skočit na opravdový nákup a nakonec jsem to risknul a nechal kolo před velkým obchoďákem. Nakoupil jsem brambůrky a slané oříšky.

Co teď? I když mi bylo hůř a hůř snažil jsem se jet dál. Byl jsem rozhodnutý doplazit se minimálně do další vesnice, abych ukrojil kus zákazu. Chtěl jsem se ještě udržet ve hře, třeba se to po spánku zlepší...

Už jsem nebyl schopný ani jet a tlačil jsem kolo do obyčejného, asfaltového výjezdu. Když jsem narazil na les pochopil jsem zoufalost svého konání a odhodlal jsem se ještě k zoufalejšímu činu. Vrátil jsem se k Detvě. To, co jsem si vytlačil, jsem zase sjel dolů. Našel jsem si kostelík a tam jsem se ubytoval pod stříškou.

Nevěděl jsem, co mi je a jak se budu cítit zítra. Věděl jsem jen, že v tomhle stavu se nedá jezdit. Slabost mě přikovala na zem. Našel jsem akorát sílu si nafouknout karimatku.